Nová Ruda

Počátky obce sahají do 13. století, kdy zde existovala malá hornická osada a její obyvatelé se věnovali těžbě železné rudy z chudých ložisek. Díky dobré poloze na obchodní stezce vedoucí z Kladska do Strzegomi se Nová Ruda poměrně rychle rozvíjela, brzy získala práva trhové vsi a v polovině 14.

Počátky obce sahají do 13. století, kdy zde existovala malá hornická osada a její obyvatelé se věnovali těžbě železné rudy z chudých ložisek. Díky dobré poloze na obchodní stezce vedoucí z Kladska do Strzegomi se Nová Ruda poměrně rychle rozvíjela, brzy získala práva trhové vsi a v polovině 14. století městská práva. Nikdy neměla městské hradby, díky tomu se stávala snadnou kořistí pro tudy táhnoucí vojska během četných válek, které region zasáhly, počínaje husitskými válkami v 15. století po třicetiletou válku v století 17. To nepřálo rozvoji města, které už v 16. století čerpalo své bohatství z těžby uhlí. Vlastníky Nowé Rudy tehdy byli Stillfriedové, kteří se kromě hornictví snažili rozvíjet také tkalcovství.

Na začátku 19. století se majitelem okolních statků stal hrabě von Magnis, osvícený a moderní reformátor, který měl značné zásluhy na rozvoji zemědělství a průmyslu. Do této doby můžeme datovat rychlý rozvoj Nové Rudy a růst počtu obyvatel. Vzniklo několik nových dolů, průmyslových podniků a tkalcovských dílen, což ale město neochránilo před sociálními nepokoji, které byly někdy tak silné, že muselo zasahovat vojsko. V roce 1880 byla postavena železniční trať spojující Kladsko s Valbřichem a procházející Nowou Rudou, což zintenzivnilo rozvoj průmyslu ve městě. V roce 1941 došlo v jednom z novorudských dolů k výbuchu metanu, v jehož důsledku zemřelo 187 horníků. Šlo o největší důlní tragédii ve Slezsku v dějinách. Po 2. světové válce se dosti rychle rozběhla těžba uhlí a doly byly v provozu několik desítek let. Poslední vozík s materiálem vytěženým v novorudských dolech vyjel v roce 2000.

Nová Ruda měla po staletí průmyslový charakter, proto v ní není příliš významných památek. Mezi nejstarší patří hrad tyčící se na srázu na ul. Piłsudského, zmiňovaný už v polovině 14. století. Pozdější přestavby setřely jeho gotický ráz a dnešní, barokní stavba má charakter zámku a je výsledkem zásadní modernizace, která proběhla na začátku 18. století podle návrhu italského architekta Andrei Carove. Zámek byl sídlem rodu Stillfriedů, v současnosti ho opravuje soukromý majitel. Uvnitř se nedochovalo původní vybavení a jednotlivé opravy po válce ničily jeho zachované prvky.

V ul. Kościelna se tyčí mohutný novogotický kostel sv. Mikuláše. První stavba na tomto místě vyrostla v roce 1515 a sloužila evangelíkům. Zničil ji požár, který propukl v roce 1884. Následně byl vystavěn současný kostel s částečným využitím zdí toho staršího. Jeho hmota je velice členitá, červené cihly použité ke stavbě ve spojení se strmým zakončením věže a kamennými doplňky detailů mu dodávají unikátní charakter. Interiér zaplňuje vybavení z doby výstavby chrámu, ale lze tu také najít několik předmětů ze staršího kostela, např. sochu představující sv. Kryštofa z roku 1511 nebo sv. Jana Nepomuckého, datovaného do 16. století.

V centrální části města stojí novorenesanční radnice z 19. století postavená podle návrhu dvorního architekta Magnisů z Bożkowa – E. Bergera. Objekt z červeného pískovce zakončuje strmý sanktusník s hodinami. Na nároží se nachází barokní socha sv. Floriána z roku 1756. Nedaleko pak stojí fontána z roku 1908 představující křest Krista.

Autor: Katarzyna Matuła