Szczawno-Zdrój

Lázně na pomezí Valbřišského pohoří a Valbřišského podhůří leží těsně vedle Valbřichu. I přes sousedství s velkým průmyslovým centrem, jakým Valbřich léta byl, si Szczawno-Zdrój spojujeme spíše se zelení a malebnou zástavbou lázeňských domů, což ideálně zapadalo do architektonické koncepce projektantů počítající se spojením zástavby s rozlehlými zelenými plochami (město-zahrada). Szczawno se, předtím než se z něj staly lázně, po staletí nevyznačovalo ničím zvláštním.

Lázně na pomezí Valbřišského pohoří a Valbřišského podhůří leží těsně vedle Valbřichu. I přes sousedství s velkým průmyslovým centrem, jakým Valbřich léta byl, si Szczawno-Zdrój spojujeme spíše se zelení a malebnou zástavbou lázeňských domů, což ideálně zapadalo do architektonické koncepce projektantů počítající se spojením zástavby s rozlehlými zelenými plochami (město-zahrada). Szczawno se, předtím než se z něj staly lázně, po staletí nevyznačovalo ničím zvláštním. Poprvé je vesnice Salczborn zmíněna už v Knize jindřichovské v roce 1221 jako léno jednoho z nedalekých hradů. Během dalších let obec často měnila své majitele a teprve její připojení ke statkům pána na Książi Konráda von Hochberga v roce 1508 umožnilo relativní rozvoj osady. V roce 1931 byly lázně prodány berlínské stavební společnosti a od roku 1934 patřily státu. V červnu 1945 převzala vedení lázní polská správa. Zlomovým okamžikem v dějinách lázní Szczawno-Zdrój (něm. Salzbrunn) byl rok 1815, kdy kníže Jan Jindřich VI. Hochberg obec proměnil v lázně a jmenoval Samuela Augusta Zemplina jejich prvním lékařem. V tomto období proběhlo vytyčení nových ulic a kolonády a společně s tím, jak byla do obce přivedena železnice, došlo k rozšíření hlavní ulice vedoucí k nádraží. Městská práva získalo Szczawno-Zdrój teprve v roce 1945. Ústředním bodem Szczawna-Zdroje je řada lázeňských budov táhnoucích se podél ulice T. Kościuszki a H. Sienkiewicza u Lázeňského parku. Nachází se zde např. „srdce lázní“ - dřevěná promenádní hala z roku 1894 postavená na místě první promenádní haly (hala Eliza), která společně s picím pavilonem shořela v březnu 1893. K promenádní hale přiléhá malebný picí pavilon obnovený po dalším požáru, který ho strávil v roce 1992.

Podstatou léčby v Szczawně-Zdroji je kúra minerálními vodami, které byly známy ještě před tím, než zde na začátku 19. století vznikly lázně. Zajímavé je, že se po léta soudilo, že jde o solanku, což dalo názvy prvním vrtům, např. Solný pramen. Po 2. světové válce se rok používal název Solice Zdrój a teprve od 7. května 1946 byl zaveden dodnes platný název Szczawno-Zdrój. První popis zdejších pramenů léčivých vod ve své publikaci z roku 1601 zaznamenal jelenohorský lékař Caspar Schwenckfeld, ale obci, která žila ve stínu nedalekých lázní Stary Zdrój (v současnosti součást Valbřichu), to slávu nepřineslo, až do okamžiku, kdy důlní škody vedly ke zmizení vod vyskytujících se ve Starém Zdroji, což přispělo k popularizaci Szczawna. Z osady se tehdy staly módní lázně a jejich sláva začala přitahovat různé známé osobnosti, z nichž je třeba zmínit např. spisovatele Karla Maye, básníka Zygmunta Krasińského nebo hudebníka Henryka Wieniawského. Dodnes je vzpomínkou na slavného skladatele a houslistu každoroční Mezinárodní festival Henryka Wieniawského konající se v Lázeňském divadle od roku 1966. Vody vyskytující se ve Szczawně-Zdroji jsou hydrogenuhličitan-sodno- vápenato-hořečnaté kyselky pocházející z několika pramenů, např.: „Mieszko“, „Dąbrówka“, „Młynarz“ a „Marta“. V 70. letech 20. století bylo provedeno několik dalších vrtů v různých hloubkách, které zůstávají jako rezerva pro případ většího odběru vody. Spojení klimatických předností s pitnou kúrou způsobuje, že se zde léčí především onemocnění horních a dolních cest dýchacích, pohybového aparátu a také onemocnění močové a trávicí soustavy.

Autor: Katarzyna Matuła